Historie

Zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro dospělé nevidomé v Čechách - Klárův ústav


Vznik ústavu

Jedná se o druhý slepecký ústav v českých zemích, u jehož zrodu stál Aloys Klar. Klar si byl vědom, že o nevidomé je třeba se postarat i dále, nejen jim dát výchovu a vzdělání. ,,Dát nevidomému kromě základního vzdělání i základní řemeslné dovednosti, dát mu tedy dříve nebo později možnost pracovního zařazení do odpovídajícího oboru.“ Mezi nevidomými se totiž často vyskytovalo mnoho nezpůsobilých, slaboduchých, kteří nebyli schopni se dál o sebe postarat a nakonec se ocitli mezi žebráky. Proto založil roku 1832 druhý ústav, který měl dospělé nevidomé nejen zaměstnávat, ale kde by také mohli strávit celý život. 

Roku 1828 složil Klar mešní duchovní píseň, která měla velmi příznivý ohlas a jejíž výtisk si zakoupila i císařovna. Peníze z prodeje výtisků věnoval Klar na založení zamýšlené nadace. Tak vznikla ,,Klarova nadace pro slepé“, kterou předal ředitelství pražského ústavu slepců. Klar si stanovil podmínku, že případně nově vzniklý zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro chudé nevidomé mu měl připadnout.

V roce 1831 sepsal Aloys Klar ,,Paměti Pražského soukromého ústavu pro chudé slepé děti a pro choré zrakem“. Peníze získané z prodeje brožury se měly stát finančním základem k založení Klárova ústavu. Brožura byla věnována císařovně, která také finančně na založení ústavu přispěla. ,,Již dne 1. března 1832 se mohl u příležitosti čtyřicátého výročí počátku vlády císaře Františka I. konat obřad založení tohoto ústavu.“ Na počest Aloyse Klara dostal ústav jméno svého zakladatele.

Za vlastní datum vzniku ústavu je však považován 4. říjen 1832, kdy do ústavu přišlo prvních 5 chovanců. Ústav se nejprve nacházel v pronajatém domě. Klar si ovšem uvědomoval, že pro slepce by bylo lepší, kdyby se nacházeli na stálém místě, které by pro ně bylo dobře známé a kde by se tak mohli pohybovat bez průvodců. Obrátil se proto na samotného císaře Františka I., od kterého dostal místo mezi Starými zámeckými schody a Daliborkou, které na vlastní náklady přeměnil v upravenou zahradu a po své smrti věnoval do trvalého vlastnictví ústavu slepců. 

Po smrti Aloyse Klara se správy ústavu ujal jeho syn, Pavel Aloys Klar. Ten využil krátké návštěvy císařského dvora v Praze a od císaře získal darem Dům dřevařských písařů. Na tomto místě chtěl nechat postavit novou budovu asi pro 300 slepců. Nakonec kvůli nedostatku financí nechal původní dům pouze upravit a v březnu 1835 se do něj nastěhovalo prvních 30 chovanců. O dva roky později přišly do ústavu i první dívky. 

Do prvních let působnosti ústavu spadá i snaha o zavedení řemeslné výuky. Pavel Aloys Klar tak zajistil svým chovancům pravidelnou výuku v pletení, avšak nepodařilo se mu, aby tak získali stálé zaměstnání.  Pavel Aloys Klar se plánu na novou budovu nechtěl vzdát, a tak postupně, podle finančních možností, začala výstavba nové budovy, která byla dokončena v roce 1848. Jelikož byla rodina Klarova silně věřící, začalo se i se stavbou kaple sv. Rafaela, patrona slepců. Do stavebních plánů nečekaně zasáhl revoluční rok 1848, kdy musela být budova dřevařských písařů uvolněna vojenské správě a chovanci se museli přestěhovat do nové budovy, která nebyla ještě zcela zařízena. „Vojenská správa pak sídlila v Domě dřevařských písařů až do r. 1884, kdy byla budova zbourána.“ Po zbourání Domu dřevař-ských písařů se na jeho místě začalo se stavbou nové budovy. Své budovatelské záměry uskutečnil i poslední z rodu Klarů, Rudolf Maria Klar, který naplnil myšlenku svého děda, aby byla zajištěna péče o slepé od dětství do smrti. Podařilo se mu otevřít mateřskou školku a později i zaopatřovací ústav pro staré slepce. Velkých úspěchů dosáhl Rudolf Maria Klar i v oblasti pracovní náplně slepců. Nejprve se ,,chovanci ústavu zaměstnávali jen pletením, předením, výrobou tkanic, domácími pracemi, hudbou a zpěvem.“ Později bylo díky finančnímu daru zřízeno i košíkářství a vyplétání židlí. Výuka začala být zaměřena především tak, aby se chovanci dokázali sami o sebe postarat i mimo ústav. V ústavu byla také zavedena výuka literatury včetně Braillova písma. Dále byla řemeslná výroba rozšířena o výrobu kartáčů. 


Na počátku 20. století pokračovala další výstavba Klárova ústavu, která byla dokončena ještě před 1. světovou válkou. V tu dobu bylo do výuky zavedeno i strojní pletení a v řemeslné výuce nastal velký zlom. Získání výučního listu dávalo totiž slepcům zcela nově možnost zavést si vlastní živnost. Klárův ústav se tak začal rozvíjet. S rozšířením řemeslné výroby vzrostl i počet chovanců. Slibný rozvoj ústavu však zastavila první světová válka. Zájem veřejnosti se odvrátil od dobročinné činnosti a ústav se tak dostal do špatné finanční situace. 
Během první světové války působil ústav také jako první rehabilitační zařízení pro osleplé vojáky. Slepí vojáci se zde naučili sebeobsluze, Braillovu písmu a vyučili se v nějakém řemeslu.Už po první světové válce se v ústavu rozšiřuje výuka o hudební výchovu a bylo zřízeno také ladičské oddělení. Zároveň se objevily snahy o výcvik chovanců v psaní na psacím stroji či o první výcvik nevidomých masérů, který však skončil nezdarem.,,Poslední etapou výstavby Klárova ústavu byla stavba poboční budovy, tzv. odbočky v Praze – Horní Krči.“

V roce 1929 tady byly zakoupeny poměrně rozsáhlé pozemky. Původně byla plánována stavba mateřské školky, domoviny pro dívky a ozdravovny. Rok po zakoupení pozemků se začalo se stavbou, která byla dokončena v následujícím roce. ,,Jako zdůraznění moderního charakteru této stavby velmi stručný popis: Budova má dvě patra, schodiště – odděleně pro domov dívek a pro školku a ozdravovnu. Místnosti jsou orientovány k jihu, schodiště a chodby k severu. V suterénu jsou umístěny – kuchyně, kotelna, prádelna, skladiště zásobárny. Celá budova má ústřední topení, stále teplou vodu. Objevují se již i první orientační zařízení – madlo od vchodu k pokojům, zaoblené rohy a hrany zdí a dveří.“

Ústav po druhé světové válce 

Další změny v organizaci ústavu nastaly v období po druhé světové válce. V roce 1946 vznikla v rámci ústavu Učňovská škola pro nevidomé a ústav se v tomto období stěhuje do budovy v Krči.,,Zákonem č. 31/50 vzniká Učňovská škola internátní pro mládež s vadami zraku v Praze-Krči, a to od 1. 1. 1951.“ Ředitelem školy se stal Miroslav Vosoba, který působil už v Učňovské škole ústavu a který ze školy vytvořil místo plné pracovních možností pro nevidomé. Ve výuce se také objevily zcela nové obory jako čalouník, knihař, mechanik, kartonážník, strojní zámečník, atd. Od roku 1951 byla škola spravována státem. Do školy nebyli přijímáni jen nevidomí žáci, ale i žáci slabozrací a se zbytky zraku. 

Od roku 1956 se ve škole uskutečňovaly také pětiměsíční kurzy pro nevidomé a slabozraké telefonisty. Do kurzů byli přijímáni uchazeči starší 18 let a byly určeny především osobám, které osleply v dospělosti. Kurzy měly přispět především k rekvalifikaci a resocializaci jejich absolventů. 

V letech 1963 až 1975 se o prázdninách pořádaly ve škole kurzy základní psychorehabilitace pro později osleplé. Účastníci kurzu se naučili základní sebeobsluze, vést domácnost, například vařit, a základní orientaci pro pohyb v prostoru. Zároveň se naučili číst a psát v Braillově písmu nebo psát na psacím stroji. Kurzy byly ukončeny poté, co bylo v Levoči otevřeno stálé rehabilitační středisko pro později osleplé. Od roku 1965 byly v rámci učňovské školy pořádány kurzy masérů. Samotné desetiměsíční studium neprobíhalo ovšem v budově školy. Odborná výuka se přesouvala do medicínských zařízení.V průběhu kurzu však byli jeho účastníci ubytováni na internátu školy a všichni pedagogičtí pracovníci a vychovatelé jim pomáhali se studiem. 
V roce 1968 zde byla zřízena i tříletá nižší ekonomická škola pro administrativní pracovníky, jejíž absolventi poté nacházeli velmi dobré uplatnění v praxi. S rokem 1979 přišla řada nových zákonů. Důsledkem jednoho z nich byl vznik odborných učilišť. Škola se tak stala Středním odborným učilištěm pro zrakově postiženou mládež. Při učilišti byla zřízena i střední ekonomická škola s pětiletou docházkou, jejíž absolventi získali maturitu

Řemeslná výuka zrakově postižených na Středním odborném učilišti pro zrakově postiženou mládež. 

K tradičním řemeslům zrakově postižených patřilo vyplétání židlí, rohožkářství, kartáčnictví, košíkářství, strojní pletení či ladění pian. S rozvojem odborného učiliště však postupně docházelo k odbourávání starých tradičních řemesel, která byla náročná na práci rukou a která často ničila hmatové vnímání, a došlo k zavádění nových oborů. K nejstarším formám pracovní výchovy nevidomých bezesporu patří obor košíkář a kartáčník. Výuka košíkářství měla ve škole svou dlouholetou tradici. Ve školní budově se nacházel velký bazén na namáčení proutí, které se pěstovalo na školní zahradě. Především z důvodu zavádění umělých hmot do výroby však byla v roce 1963 výuka ukončena. Součástí košíkářství byla výroba rohoží, která také zanikla. Postupně byl na škole zrušen i obor pletařství a ladič pian. Oproti tomu obor kartáčník si zachoval na škole svoji tradici, přestože práce s drsným materiálem a zatahování drátů často vedlo ke snížení hmatového vnímání. Hlavním produktem byly převážně rýžové kartáče. 

Jedním z nových oborů, který byl zaveden v roce 1959, byl obor čalounictví. Nejprve byl zaveden pouze pokusně. Jelikož se jednalo o zcela nový obor, tak chyběly nejen předchozí zkušenosti, ale i materiální vybavení a pracovní nářadí. Prvotní obtíže však byly překonány a obor nalezl na škole své uplatnění. Jedním z prvních výrobků čalouníků byly matrace. Absolventi se ale postupně propracovali až k vytváření vlastních výrobků a k opravám nábytku. 
Dalším novým oborem, který byl také zaveden v roce 1959, byl obor kartonážnictví. Hlavní náplní tohoto oboru byla výroba všech druhů krabiček a velkých krabic, kazet a různých desek. Obor byl obsazován převážně nevidomými dívkami, které poté nacházely uplatnění hlavně v invalidních družstvech. V průběhu 70. let byl tento obor zrušen. V roce 1965 byl zaveden obor ,,kovo“, nazývaný nejdříve mechanik, později strojní zámečník. Nejprve se tu v rámci výuky vyráběly těsnicí kroužky, postupně se začaly vyrábět jednoduché sekací nástroje. Později začali žáci dokonce pracovat na obráběcích strojích. Vše záleželo na typu oční vady. Jinak žáci pracovali na konstrukci regálů či garážových a zahradních vrat. Někteří žáci s písemným povolením očního oddělení mohli dokonce i svářet. Od roku 1969 se ve škole vyučoval obor knihařství. Protože některé pracovní operace nelze provádět pouze hmatem, mohli obor absolvovat jen žáci slabozrací, případně se zbytky zraku. Absolventi nacházeli velmi dobré pracovní uplatnění především v polygrafickém průmyslu.

Stručný vývoj po roce 1989 

Střední odborné učiliště pro zrakově postiženou mládež Aloyse Klara navázalo na integrační trendy ve vzdělávání a začalo přijímat nejen žáky se zrakovým postižením, ale i žáky lehce mentálně postižené, tělesně postižené i zcela zdravé. Škola i nadále nabízela ubytování na internátě pro mimopražské žáky. Od roku 1993 je škola právním subjektem a od roku 1994 je i příspěvkovou organizací. Ve školním roce 1996/1997 se stala fakultní školou FTVS UK Praha. 

Od školního roku 2001/2002 se mění název školy na Speciální školy Aloyse Klara. Součástí školy byly Odborné učiliště pro zrakově postižené, Střední odborné učiliště pro zrakově postiženou mládež a Střední odborná škola pro zrakově postiženou mládež.

K další změně názvu došlo ve školním roce 2005/2006. Od tohoto roku nese škola název Střední škola Aloyse Klara. 

Poslední změna názvu školy proběhla 1. 1. 2013, kdy se po připojení mateřské školy se speciálně pedagogickým centrem mění název školy na Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara.

Zakladatelé

Zakladatel:
PhDr. Aloys Klar, řádný profesor filologie a klasické literatury University Karlovy v Praze, 1832

Spoluzakladatelé:
Císařovna Karolina Augusta
Rosina Klarová rozená Schönová, spolupředstavená
Pavel Alois Klar, krajský rada
Arnošt hrabě z Harrachů
Arnošt hrabě Waldstein
p. Frant. Caroli, kapit. probost u sv. Víta v Praze
kníže Metternich, domácí dvorní a státní kancléř
Kristián hrabě Clam-Gallas
Jindřich hrabě Chotek
p. Placid Beneš, opat řádu Benediktinů v Broumově
Ferdinand kníže Mirbach
hlavní město Praha
Berta kněžna Rohanová
Karel kníže Rohan

Ředitelé

Prof. Dr. Aloys Klar 1832 - 1833
Pavel Alois Klar, krajský rada 1834 - 1860
Jan rytíř Běšín 1860 - 1879
Rudolf Maria rytíř Klar, okres. hejtman 1880 - 1898
Emil Wagner, vrchní úředník České spořitelny 1898 - 1918
Aloys Tříska 1918 - 1924
J. Štencl, K. Šťastný 1924 - 1948
Emanuel Kerbl 1948 - 1951
Miroslav Vosoba 1951 – 1981
Václav Malý 1981 – 1990
Ing. Jan Dočkal 1990– 1992
PaedDr. František Dousek 1993 - 1995
PaedDr. Věra Kováříková, Ph.D. 1995 - dosud